Uzdravení není o tom mít všechno pod kontrolou: Co nás ayahuasca a život učí o odevzdání
Osobní zamyšlení nad duchovní cestou, rostlinnými medicínami, karmou, strachem, vnitřním klidem a návratem k sobě.
Na duchovní cestě někdy přichází okamžik, kdy začneme skutečně rozumět něčemu, co jsme možná věděli už mnoho let.
Četli jsme o tom v knihách. Slyšeli jsme to od duchovních učitelů. Opakovali jsme si to během meditací.
Ale mezi tím, co ví naše mysl, a tím, co skutečně prožije naše srdce, může být dlouhá cesta.
Dnes stále více chápu, že skutečné uzdravení nemusí znamenat, že se náš život začne odehrávat podle našich představ. Může znamenat, že se začne proměňovat náš vztah k samotnému životu.
A právě k tomuto poznání mě postupně přiváděla moje vlastní duchovní cesta, jóga, ayahuasca, další zkušenosti s rostlinnými medicínami, ale především každodenní život.
Když věříme, že správná cesta musí přinést správný výsledek
Dlouhá léta jsem vnímala život prostřednictvím určité zákonitosti.
Když člověk tvrdě pracuje, měl by být úspěšný.
Když se o někoho s láskou stará, měl by být ten druhý šťastný.
Když pečuje o své tělo, měl by zůstat zdravý.
A když se věnuje duchovnímu rozvoji, józe a meditaci, měl by postupně dosáhnout vnitřního míru a harmonie.
Dokonce jsem kdysi věřila, že lidé, kteří dosáhli hlubokého duchovního poznání, už nemohou vážně onemocnět.
Přemýšlela jsem o jogínech, duchovních mistrech a šamanech. Věřila jsem, že pokud skutečně žijí v souladu s Bohem a rozumějí hlubším zákonitostem života, jejich tělo by mělo být zdravé.
Když jsem se dozvěděla, že některý duchovní učitel zemřel na nemoc, hledala jsem za tím nevyřešenou emocionální nebo karmickou příčinu.
Nemoc jsem nevnímala jako trest.
Vnímala jsem ji jako následek něčeho, co člověk ještě nepochopil nebo nezpracoval.
Postupně se však můj pohled začal měnit.
Začala jsem chápat, že ani hluboké duchovní poznání nás nevyjímá z přirozených zákonů života.
Naše tělo je součástí přírody.
Může stárnout, onemocnět a jednoho dne zemřít.
Nemoc nemusí být důkazem nevyřešené karmy, špatných emocí nebo duchovního selhání.
A zdraví samo o sobě není důkazem duchovní realizace.
Možná skutečné duchovní poznání nespočívá v tom, že se nám přestanou dít těžké věci, ale v tom, jak se učíme s nimi žít.
Dvě cesty k jednomu poznání
Na své duchovní cestě jsem mnohokrát slyšela, že všechno, co hledáme, už máme v sobě.
Že Bůh není někde daleko.
Že k němu nemusíme cestovat, nemusíme ho hledat ve vnějším světě a nemusíme prožívat mimořádné stavy vědomí, abychom mohli pocítit jeho přítomnost.
Dnes těmto slovům rozumím.
Ale abych jim skutečně porozuměla, potřebovala jsem projít vlastní cestou.
Někdy si to představuji na jednoduchém příkladu.
Matka řekne malému dítěti:
„Nesahej na to, je to horké. Spálíš se.“
Jedno dítě jí uvěří.
Důvěřuje své matce, a proto nepotřebuje získat vlastní bolestivou zkušenost.
Druhé dítě se rozhodne sáhnout.
Ucítí horko, spálí se a skrze vlastní zkušenost pochopí, proč ho matka varovala.
Obě děti nakonec dojdou ke stejnému poznání.
Jen každé jinou cestou.
A podobně dnes vnímám i duchovní hledání.
Jedna cesta vede skrze víru a důvěru. Druhá skrze přímou zkušenost.
Ani jedna nemusí být špatná.
Někteří lidé dokážou hluboce důvěřovat, aniž by potřebovali mimořádné duchovní prožitky.
Jiní potřebují život poznávat skrze vlastní zkušenosti.
Skrze radost i bolest.
Skrze tělo a emoce.
Skrze hledání, pochybnosti a někdy i chvíle, kdy mají pocit, že se ztratili.
Já sama jsem potřebovala mnoho zkušeností.
Potřebovala jsem někdy překročit své běžné vnímání, prožít hluboké vize a stavy, ve kterých jsem měla pocit, že se nacházím mimo své fyzické tělo.
Tyto zkušenosti pro mě byly důležité.
A právě proto dnes nechci říkat, že je člověk nepotřebuje.
Někteří je možná nepotřebují.
Ale pro jiné mohou být součástí cesty, která je postupně přivede k hlubšímu porozumění sobě samým.
Adam a Eva: Touha poznat skrze vlastní zkušenost
Toto poznání mi připomíná také biblický příběh Adama a Evy.
Ve svém osobním duchovním chápání ho nevnímám pouze jako příběh provinění a trestu.
Vnímám v něm také symbol lidské touhy poznávat.
Jako by vědomí, které je ve své podstatě spojeno s Bohem, chtělo poznat život také skrze hmotu.
Skrze tělo.
Skrze svět protikladů.
Skrze světlo i temnotu, radost i bolest, lásku i strach.
Jako by nestačilo pouze vědět.
Chtěli jsme také prožít.
A Bůh?
Já ho ve svém srdci nevnímám jako soudce, který nás za tuto cestu odsuzuje.
Vnímám ho jako lásku, která nám dovoluje procházet vlastními zkušenostmi, aniž by nás přestala milovat.
Je to moje osobní duchovní interpretace, nikoli jediný možný výklad tohoto příběhu.
Ale pomáhá mi chápat lidský život jako cestu poznávání.
Možná se nevydáváme na duchovní cestu proto, abychom se stali něčím, čím jsme nikdy nebyli. Možná se postupně učíme rozpoznávat to, čím jsme v hloubce vždy byli.
Bůh byl celou dobu v nás
Po mnoha letech duchovního hledání přišla zkušenost, která byla úplně jiná než některé mé předchozí prožitky.
Nebyla plná velkolepých vizí.
Neměla jsem potřebu někam odcházet.
Nemusela jsem ztratit vědomí svého těla ani toho, kým jsem.
Byla jsem jednoduše sama sebou.
Cítila jsem svůj dech.
Své tělo.
Svou přirozenou radost.
A hlubokou lásku, kterou jsem vnímala jako Boží přítomnost přímo ve svém nitru.
Moje mysl byla stále přítomná, ale její hlas byl najednou velmi tichý.
A já jsem měla pocit, že jsem konečně skutečně prožila něco, co jsem celý život znala pouze jako duchovní učení.
Bůh nebyl někde, kam jsem se musela dostat. Byl přítomný právě tady. Ve mně. V mém lidském bytí.
A tehdy jsem si uvědomila něco velmi prostého:
Já jsem to celou dobu věděla. Jen jsem to necítila.
Neznamenalo to, že všechny mé předchozí zkušenosti byly zbytečné.
Naopak.
Možná jsem právě skrze ně potřebovala dojít k tak jednoduchému poznání.
Někdy musíme projít dlouhou cestu, abychom pochopili, že jsme nikdy nebyli tak daleko od domova, jak jsme si mysleli.
Vnitřní klid neznamená život bez strachu
Další důležité poznání se týká strachu.
Dříve jsem si možná představovala, že čím více člověk duchovně roste, tím méně strachu bude prožívat.
Dnes to vidím jinak.
Strach se může objevovat stále.
Někdy velmi silně.
Tělo se sevře, žaludek se stáhne a mysl začne vytvářet scénáře o tom, co všechno by se mohlo pokazit.
Sama tyto okamžiky stále zažívám.
Ale postupně se učím něco nového.
Začínám strach pozorovat.
Všímám si, jak moje mysl vytváří příběhy a jak na ně moje tělo reaguje.
A učím se, aby mě tyto příběhy nemusely pokaždé zcela ovládnout.
Neznamená to, že jsem dosáhla dokonalého klidu.
Ani to není mým cílem.
Nechci být člověkem, kterému je všechno jedno. Chci si zachovat svou přirozenou radost, lásku k životu a vnitřní důvěru, i když přicházejí obtížné okolnosti.
Možná vnitřní klid neznamená, že strach zmizí.
Možná znamená, že se postupně učíme nenechat strach rozhodovat o celém našem životě.
Když náš klid závisí na vnějším světě
Nedávno jsem si uvědomila ještě jednu věc.
Jak často podmiňujeme svůj vnitřní klid tím, co se děje kolem nás.
Když máme dostatek práce, jsme spokojení.
Když máme finanční jistotu, můžeme si oddechnout.
Když všechno funguje podle našich představ, cítíme se dobře.
Ale jakmile se okolnosti změní, náš klid se začne vytrácet.
A tak jsem si položila otázku:
Pokud můj klid závisí na tom, že se vnější svět bude chovat podle mých představ, je to skutečně vnitřní klid?
Začala jsem chápat, že život nám neustále přináší situace, ve kterých můžeme pozorovat vlastní připoutanost k výsledkům.
To však neznamená, že máme přestat jednat.
Stále musíme pracovat, řešit problémy, pečovat o své zdraví, vztahy a finanční závazky.
Ale můžeme se učit, aby naše vnitřní rovnováha nebyla zcela závislá na tom, zda se nám podaří všechno ovládnout.
Odevzdání neznamená přestat žít. Znamená přestat bojovat s každou okolností, kterou nemůžeme změnit.
Nemůžeme vytvořit vnitřní klid za druhého člověka
Toto poznání se začalo proměňovat také v mém pohledu na vztahy.
Mnozí z nás tráví velkou část života snahou učinit druhé šťastnými.
Snažíme se být lepšími partnery, rodiči, přáteli nebo průvodci.
Věříme, že když dáme dostatek lásky, pochopení a úsilí, lidé kolem nás konečně naleznou klid.
Ale postupně jsem pochopila něco důležitého.
Můžeme druhému člověku nabídnout lásku, ale nemůžeme za něj vytvořit jeho vnitřní mír.
Můžeme naslouchat.
Můžeme pomáhat.
Můžeme uznat své chyby a převzít odpovědnost za vlastní jednání.
Ale nemůžeme ovládat očekávání, emoce ani rozhodnutí druhého člověka.
A stejně tak nemůžeme zajistit, aby byl každý člověk spokojený s tím, co mu nabízíme.
To platí v osobních vztazích i při naší práci s lidmi.
Můžeme věnovat péči, čas a pozornost.
Můžeme jednat upřímně a s dobrým úmyslem.
Přesto nemusí být každý spokojený.
To neznamená, že bychom neměli naslouchat kritice nebo napravovat vlastní chyby.
Znamená to pouze, že naše odpovědnost má své hranice.
Jsme odpovědní za své jednání. Nemůžeme však nést plnou odpovědnost za vnitřní svět druhého člověka.
A možná právě v tomto poznání začíná skutečná svoboda milovat, aniž bychom ztráceli sami sebe.
Co nás ayahuasca učí o očekáváních
V našem centru Healing Ceremonies Mexico se setkáváme s lidmi z různých zemí a životních prostředí.
Každý přijíždí se svým příběhem.
Někdo hledá odpovědi.
Někdo touží po hlubokých vizích.
Někdo chce porozumět svému strachu, bolesti nebo vztahům.
A někdo jednoduše cítí, že nastal čas zastavit se a podívat se hlouběji do svého nitra.
Jedna věc je však důležitá:
Žádné dvě zkušenosti s ayahuascou nejsou stejné.
Někdo může prožívat intenzivní vize, silné emoce nebo hluboké duchovní stavy.
Jiný může zažít ticho, jemné změny vnímání nebo velmi málo rozpoznatelných účinků.
A někdo nemusí zažít to, v co doufal.
To samo o sobě neznamená, že je člověk zablokovaný, že něco udělal špatně nebo že duchovně selhal.
Stejně tak silný prožitek automaticky nezaručuje hluboké uzdravení.
Rostlinné medicíny nemohou zaručit konkrétní vize, duchovní probuzení ani léčebný výsledek.
Zkušenost může být významná, ale její skutečný dopad se často ukazuje až v tom, jak člověk žije po návratu domů.
A právě proto je integrace tak důležitá.
Integrace: Když duchovní poznání vstupuje do každodenního života
Ceremonie může trvat několik hodin.
Ale skutečné porozumění může přicházet týdny, měsíce nebo dokonce roky poté.
Někdy se význam určité zkušenosti objeví až v úplně obyčejné situaci.
Když máme strach z budoucnosti.
Když nás někdo zklame.
Když se věci nevyvíjejí podle našich představ.
Když se snažíme udělat druhého člověka šťastným a zjistíme, že to není v naší moci.
Nebo když si uvědomíme, že jsme celý život hledali klid ve vnějším světě.
Právě tehdy se duchovní poznání může začít proměňovat v něco skutečného.
Nejen v krásnou vzpomínku na ceremonii.
Ale ve způsob, jakým žijeme.
Možná nejhlubší integrace nezačíná tím, že si dokážeme vybavit mimořádný prožitek, ale tím, že začneme jinak reagovat na obyčejný život.
Vzkaz všem, kteří s námi prošli část své cesty
Všem, kteří nás navštívili v Healing Ceremonies Mexico, bych chtěla ze srdce poděkovat za důvěru.
Za to, že jste nám dovolili být součástí své cesty.
Někteří z vás prožili krásné okamžiky.
Někteří se setkali s obtížnými emocemi.
Někteří našli odpovědi a jiní se možná vrátili domů s dalšími otázkami.
Ať už byla vaše zkušenost jakákoli, chtěla bych vám připomenout jednu věc.
Vaše duchovní cesta není soutěž.
Nemusíte mít stejné vize jako někdo jiný.
Nemusíte prožít mimořádný stav vědomí, abyste byli duchovně hodnotní.
Nemusíte nikomu dokazovat, že jste se změnili.
A nemusíte být neustále šťastní, zdraví a beze strachu, abyste mohli žít hluboký duchovní život.
Každý z nás poznává svým vlastním způsobem.
Někdo skrze víru.
Někdo skrze zkušenost.
Někdo skrze ticho.
Někdo skrze bolest.
A někdo skrze obyčejné okamžiky každodenního života.
Těm, kteří teprve uvažují o ayahuasca retreatu v Mexiku, bych chtěla předat podobný vzkaz.
Přistupujte k této cestě s otevřeností, pokorou a realistickými očekáváními.
Ayahuasca není zkratkou k osvícení ani zaručenou léčbou fyzického či psychického utrpení. Není vhodná pro každého a může přinášet vážná zdravotní rizika.
Důležité je informované rozhodnutí, posouzení zdravotního stavu, respekt k vlastním hranicím a ochota přijmout, že zkušenost se nemusí vyvíjet podle našich představ.
Možná právě tohle znamená skutečné odevzdání
Dnes stále více vnímám, že smyslem duchovní cesty nemusí být vytvořit si život bez bolesti, strachu nebo nejistoty.
Možná nikdy nedosáhneme okamžiku, kdy nás život přestane překvapovat.
Možná se budou stále objevovat obtížné situace.
Naše plány se budou měnit.
Lidé kolem nás nebudou vždy spokojení.
Naše těla budou stárnout.
A někdy přijde strach.
Ale možná skutečná svoboda spočívá v tom, že se postupně učíme neztrácet sami sebe uprostřed těchto zkušeností.
Že dokážeme milovat, aniž bychom potřebovali druhého člověka ovládat.
Že dokážeme jednat, aniž bychom museli kontrolovat každý výsledek.
Že dokážeme prožívat strach, aniž bychom mu odevzdali celý svůj život.
A že dokážeme přijímat svou lidskost, aniž bychom ji považovali za překážku duchovního poznání.
Dnes si stále více uvědomuji, že nemusím být někým jiným, abych mohla cítit Boží přítomnost.
Nemusím být dokonalá.
Nemusím mít všechno vyřešené.
Nemusím mít život pod kontrolou.
Mohu být jednoduše sama sebou.
A možná právě v této obyčejné lidské přirozenosti se skrývá něco, co jsem celý život hledala.
Možná jsme nikdy nebyli od Boha odděleni tak, jak jsme si mysleli. Jen jsme potřebovali projít svou vlastní cestou, abychom to mohli skutečně poznat.
S láskou a vděčností,
Irena
Healing Ceremonies Mexico
Ayahuasca retreaty, jóga a duchovní integrace
Puerto Morelos, Riviera Maya, Mexiko
