O duchovní cestě, hledání Boha, meditaci, rostlinných medicínách a okamžiku, kdy přestaneme čekat, až jednou začneme skutečně žít
Tento text je trochu jiný než ostatní články na našem blogu. Nepíšu ho jako návod ani jako vysvětlení rostlinných medicín. Píšu ho sama za sebe — jako osobní zamyšlení nad tím, kam mě během let přivedly ceremonie, jóga, meditace, práce s tělem a především samotný život.
Čím déle jdu svou vlastní duchovní cestou, tím více se mi mění význam samotného slova cesta.
Dlouhé roky jsem měla pocit, že někam směřuji.
Že na sobě potřebuji pracovat.
Něco pochopit.
Něco uzdravit.
Přestat se něčeho bát.
Jít více do hloubky.
A že možná jednou přijde okamžik, kdy budu mít všechno dostatečně zpracované a pochopené a konečně začnu skutečně žít to, co jsem se během všech těch let naučila.
Jenže poslední dobou si stále častěji všímám jedné věci.
Pořád je tam nějaké „až“.
Až se přestanu bát.
Až budu více důvěřovat.
Až budu mít větší pokoru.
Až budu vědomější.
Až se dostanu ještě o kus dál.
A potom mi došlo něco velmi jednoduchého.
Co když není kam dojít?
Ne ve smyslu, že už není co objevovat, léčit nebo se učit.
Ale co když nemusím čekat na nějakou budoucí verzi sebe sama, abych začala žít to, co už dnes chápu?
Co když duchovní cesta není přípravou na nějaký budoucí okamžik, kdy už budeme konečně připraveni žít?
Co když je duchovní cesta právě toto?
Tento den.
Tato situace.
Tento nádech.
Tato obyčejná minuta našeho života.
Celý život čekáme na nějaké „až“
Když jsme děti, často si říkáme:
Až mi bude osmnáct…
Až budu dospělý, budu konečně svobodný.
Budu si rozhodovat o svém životě.
Budu žít podle sebe.
Jenže když se na to podíváme zpětně, těch prvních osmnáct let nebyla čekárna před životem.
Byl to život.
Později jen naše „až“ dostane jinou podobu.
Až budu mít dost peněz.
Až potkám správného člověka.
Až změním práci.
Až se uzdravím.
A někdy se stejné „až“ nenápadně dostane i do spirituality.
Až zpracuji svoje trauma.
Až překonám strach.
Až budu umět lépe meditovat.
Až budu mít větší důvěru v Boha.
Až se zbavím ega.
Potom budu konečně tím člověkem, kterým mám být.
Sama tento způsob přemýšlení velmi dobře znám.
A začínám si uvědomovat, že možná celý život nepotřebuji čekat na nějakou budoucí verzi sebe sama.
Já už žiju.
Teď.
Když stále hledáme něco hlubšího
Velkou část mé vlastní cesty tvořilo hledání.
Neustále jsem chtěla rozumět.
Sobě.
Svému tělu.
Svým strachům.
Životu.
Bohu.
Velkou část této cesty pro mě představovala ayahuasca a rostlinné medicíny.
Zažila jsem během ceremonií nádherné okamžiky i chvíle, které byly velmi náročné.
Nikdy jsem ale neměla potřebu hledat stále jiného šamana, jiné centrum nebo silnější medicínu. Když jsem někde cítila důvěru, přijímala jsem zkušenost, která přišla.
A přesto jsem chtěla stále hlouběji.
Ne nutně k někomu jinému.
Ale hlouběji do sebe.
Více pochopit.
Více vidět.
Více vědět.
A myslím, že i to byla důležitá část mé cesty.
Dnes ji neodmítám.
Právě díky ní jsem získala mnoho zkušeností, které teprve nyní začínám chápat úplně jiným způsobem.
Když nás život zastaví
Jednoho dne mě ale začalo zastavovat moje vlastní tělo.
Ayahuasca pro mě byla fyzicky stále náročnější. Už samotné vypití medicíny se stávalo něčím, přes co jsem se těžko dostávala.
A postupně jsem přešla k něčemu jemnějšímu.
Ke kundalini józe.
K meditaci.
Dechu.
Disciplíně.
Práci s tělem a myslí.
I tato část mé cesty pro mě byla nesmírně důležitá.
A potom jsem se postupně zastavila i tam.
Ne proto, že bych přestala věřit v jógu.
Ne proto, že bych si dnes myslela, že ceremonie, meditace nebo duchovní praxe jsou zbytečné.
Naopak.
Jen jsem najednou přestala cítit potřebu nahrazovat jednu cestu další cestou.
Jako bych na chvíli potřebovala přestat hledat.
A právě tehdy se začalo dít něco zvláštního.
Některé věci, které jsem pochopila před lety během ceremonií, mi začaly skutečně docházet až teď.
Ne během dalšího mimořádného prožitku.
Ale během obyčejného života.
Duchovní nástroje nejsou totéž co spiritualita
Tady je pro mě důležité něco vysvětlit.
Když píšu o zastavení nebo o tom, že možná není kam dojít, nemyslím tím, že už nepotřebujeme ceremonie, retreaty, meditaci, jógu, terapii nebo jiné duchovní nástroje.
Pro mě samotnou byly nesmírně důležité.
Potřebovala jsem jimi projít.
Ceremonie mi mohly ukázat něco, co jsem předtím neviděla. Meditace mi mohla ukázat ticho. Jóga mě mohla vrátit do těla. Učitel mi mohl pomoci uvidět něco, co bych sama ještě neviděla.
A věřím, že pro jiného člověka může být právě retreat, ceremonie nebo určitá praxe v daném okamžiku přesně tou zkušeností, kterou potřebuje.
Rozdíl, který dnes začínám vnímat, tedy není mezi tím praktikovat a nepraktikovat.
Je mezi tím používat duchovní praxe jako nástroje své cesty — a zaměnit samotné praktikování za spiritualitu.
Protože duchovní praxe nám může něco ukázat.
Ale nemůže to za nás odžít.
Spiritualita nezačíná ani nekončí na meditačním polštáři
Můžeme meditovat několik hodin denně.
Praktikovat jógu.
Mít doma oltář.
Zapalovat kadidlo.
Chodit na sound healing, ceremonie nebo retreaty.
Pracovat s rapé.
Být vegetariáni nebo vegani.
Číst duchovní knihy.
Mluvit o Bohu.
Nic z toho není špatně.
Všechny tyto věci mohou být krásnými a hlubokými nástroji.
Ale samy o sobě z nás ještě nedělají duchovnějšího člověka.
Mohu meditovat každé ráno a potom celý den jednat z ega.
Mohu mluvit o lásce a být tvrdá k člověku vedle sebe.
Mohu absolvovat mnoho ceremonií a stále odmítat vidět něco nepříjemného sama v sobě.
Mohu mluvit o odevzdání a zároveň se snažit kontrolovat každého člověka a každou situaci kolem sebe.
A právě tady se pro mě spiritualita začíná měnit.
Nejde jen o to, co praktikuji.
Jde o to, co moje praxe postupně mění v tom, jak žiji.
Když se spiritualita stane další identitou
Ego je neuvěřitelně chytré.
Dokáže si vytvořit identitu téměř z čehokoliv.
Dokonce i ze spirituality.
Můžeme přestat hledat uznání prostřednictvím peněz, kariéry nebo majetku a začít ho hledat v tom, jak jsme vědomí, kolik toho víme nebo jak hluboké duchovní zkušenosti jsme zažili.
Můžeme mít pocit, že jsme dál než někdo jiný.
Že naše praxe je duchovnější.
Že naše pochopení je hlubší.
Že víme, co potřebuje druhý člověk.
Nepíšu to jako někdo, kdo ego překonal.
Nepřekonala jsem ho.
Naopak si stále více všímám, jak nenápadně se může objevovat.
V potřebě mít pravdu.
V potřebě kontroly.
V touze někomu pomoci, i když o pomoc nežádá.
Nebo v představě, že vím, jak by měla vypadat cesta druhého člověka.
Proto se dnes stále častěji neptám jen:
Co dělám?
Ale:
Z jakého místa to dělám?
Pochopení ještě není proměna
Během jediného okamžiku můžeme něco hluboce pochopit.
Během ceremonie.
Meditace.
Terapie.
Modlitby.
Nebo prostě během nějaké životní situace.
Najednou něco vidíme.
A máme pocit:
Ano. Teď už to chápu.
Jenže pochopení ještě není proměna.
Mohu pochopit svůj strach a zítra z něj znovu jednat.
Mohu během meditace cítit hlubokou lásku a o dvě hodiny později se pohádat s člověkem, kterého miluji.
Mohu mluvit o přijetí a potom bojovat se životem pokaždé, když se neodehrává podle mé představy.
To ale neznamená, že ceremonie, meditace nebo jiná praxe neměla význam.
Možná nám právě něco ukázala.
A teď začíná další část procesu.
Začít to postupně žít.
Ne mluvit o světle. Dovolit mu, aby skrze nás žilo
Když říkám „začít to žít“, nemyslím tím, že bychom měli začít více mluvit o spiritualitě.
Ani že máme chodit po světě a předávat ostatním všechno, co jsme se naučili.
A už vůbec ne, že bychom se měli snažit stát vzorem pro ostatní.
Pro mě je to dnes něco mnohem tiššího.
Jak myslím?
Jak mluvím?
Jak jednám?
Jak se zachovám k člověku, který mě rozčílí?
Dokážu přiznat vlastní chybu?
Pomohu, aniž bych potřebovala, aby někdo věděl, že jsem pomohla?
Dokážu být laskavá k člověku, od kterého nic nepotřebuji?
Co se ve mně stane, když mě někdo kritizuje?
Dokážu pustit potřebu mít poslední slovo?
Možná právě v těchto obyčejných okamžicích začíná dostávat prostor něco mnohem hlubšího.
Někdo tomu říká světlo.
Někdo božská jiskra.
Já v tom stále více vnímám také Kristovství.
Ne jako náboženskou identitu.
Ani jako nějakou vzdálenou duchovní úroveň, které jednou dosáhnu.
Spíše jako vnitřní kvalitu lásky, pravdivosti, soucitu, pokory a odevzdání Bohu, které se učím dávat ve svém životě více prostoru.
Nemusím o světle mluvit.
Mohu se pokusit jednat z něj.
Nemusím druhým vysvětlovat lásku.
Mohu se pokusit milovat.
Nemusím mluvit o pokoře.
Mohu si všimnout okamžiku, kdy se snažím životu vnutit svoji vůli.
A co když „ještě tam nejsem“ není úplně pravda?
Ještě nedávno bych o sobě řekla:
„Ještě to nežiju.“
„Ještě nemám dostatečnou pokoru.“
„Ještě neumím úplně důvěřovat.“
„Ještě nejsem tam, kde bych měla být.“
A vlastně to stále někdy říkám.
Ale poslední dobou si všímám něčeho zajímavého.
Kde je to „tam“?
Pokud budu stále čekat na okamžik, kdy už nebudu mít strach, kdy budu dokonale přijímat život a moje ego už nebude zasahovat do mých rozhodnutí, možná budu čekat celý život.
Takže se učím něco jiného.
Někdy jednám z důvěry.
Jindy ze strachu.
Někdy dokážu něco odevzdat.
Jindy mám obrovskou potřebu všechno kontrolovat.
Někdy jsem hluboce vděčná.
A jindy zapomenu na všechno, o čem právě píšu.
Ale i tohle je cesta.
Možná bude vždycky ještě něco, co se mohu naučit, uzdravit nebo objevit.
Možná se během svého života ještě mnohokrát vrátím k ceremonii, józe, meditaci nebo jiným praktikám.
To není v rozporu s tím, o čem píšu.
Je to součást mé cesty.
Jen už nechci věřit, že až přijde ještě jedna zkušenost, další pochopení nebo další vrstva uzdravení, teprve potom budu dostatečně duchovní, abych mohla začít skutečně žít.
Praxe může pokračovat.
Růst může pokračovat.
Ale život nemusí čekat.
Nemusím čekat na dobrou zprávu, abych se mohla usmát
Dříve jako bych podvědomě čekala, až něco přijde.
Dobrá zpráva.
Vyřešený problém.
Peníze.
Jistota.
Něco, co mi dá důvod cítit se dobře.
A teprve potom si dovolím vydechnout.
Radovat se.
Být vděčná.
Dnes se pomalu učím, že nemusím čekat.
Mohu se usmát i v den, kdy nepřišla žádná mimořádná zpráva.
Mohu být vděčná za to, co už mám.
Mohu prožít tuto minutu, aniž bych od ní potřebovala, aby mě dostala někam dál.
Neumím to pořád.
Ale už někdy dokážu přestat čekat.
A prostě být.
Pokora pro mě neznamená pasivitu
Čím dál více se moje duchovní cesta dotýká také pokory.
Ne pokory ve smyslu:
„Já nic nejsem.“
Ani:
„Musím všechno přijmout a nic nedělat.“
Mohu se rozhodnout.
Mohu něco změnit.
Mohu nastavit hranici.
Mohu odejít.
Mohu říct ne.
Pokora pro mě začíná znamenat něco jiného.
Nemusím mít pod kontrolou celý příběh.
Mohu udělat svůj krok a zároveň připustit, že nevím, co bude následovat.
Možná život nebude vždy vypadat přesně tak, jak si ho představuje moje lidská mysl.
A právě tady pro mě začíná hlubší přijetí života a důvěra v Boha.
Nečekat, až mi život konečně dá přesně to, co chci, abych mu mohla důvěřovat.
Ale učit se žít, milovat a jednat pravdivě také uvnitř života, který právě přichází.
Možná Boha nemusíme hledat jen v mimořádných okamžicích
Můžeme hledat Boha v ceremonii.
V meditaci.
V modlitbě.
V přírodě.
Ve chvíli hlubokého spojení.
A tyto okamžiky mohou být nádherné a důležité.
Mohou nám něco otevřít.
Mohou nám něco připomenout.
Ale pokud je Bůh skutečně přítomný ve všem, potom nemůže být pouze tam.
Musí být také tady.
Když vařím.
Když uklízím.
Když pracuji.
Když se starám o druhého člověka.
Když právě píšu tato slova.
Když se nic mimořádného neděje.
Možná duchovní praxe otevírá dveře.
Ale život je místo, kde jimi postupně procházíme.
Závěrem: cesta pokračuje, ale život nemusí čekat
Dnes tedy rozhodně necítím, že bych měla zahodit nástroje, které byly součástí mé duchovní cesty.
Naopak.
Chci se vrátit k józe.
Chci meditovat.
A nevím, jaké další zkušenosti ještě můj život přinese.
Ceremonie, retreaty, meditace, jóga, učitelé nebo jiné formy vnitřní práce mohou dál otevírat nové dveře.
Jen už je nechci zaměňovat za samotnou spiritualitu.
Protože pro mě se spiritualita stále více ukazuje v tom, jak žiju potom.
V myšlenkách.
Ve slovech.
V činech.
Ve vztazích.
V obyčejných dnech.
Ve chvílích, kdy se nikdo nedívá.
Možná tedy nemusíme čekat, až budeme dokonale uzdravení, vědomí, beze strachu nebo až dosáhneme nějaké pomyslné duchovní hloubky.
Můžeme dál růst.
Dál se učit.
Dál praktikovat.
Dál otevírat další dveře.
A současně žít.
Protože život nezačne, až jednou budeme „tam“.
Já už jsem tady.
A život se děje právě teď.